Zdeňku, Vy jste byl místopředsedou občanského sdružení CANTES o.s., mohl byste nám více přiblížit jeho působení?
Víte ještě o jiných sdruženích?
Canisterapeutických sdružení je v ČR více jako Pomocné tlapky, Podané ruce, Jižní Morava, Hafík, a další s malou, nebo větší členskou základnou. Dále mimo jmenovaných jsou organizace co se zabývají výchovou a výcvikem psů pro sociální potřeby a nebo které se zabývají školením psovodů – canisterapeutů. Bohužel některým nezáleží na těch psovodech kteří splní se psem canisterapeutickou zkoušku. Zde se více jedná o zisk peněz za zkoušky jak o další činnosti canisterapeutického týmu. Tak vznikají volně pracující týmy bez přínosu poznatků z výkonů pro další týmy. Zde záleží na tom zda se dále vzdělávají a jak čerpají další poznatky z canisterapie. CANTES o.s. neprovádí testování psů (canisterapeutické zkoušky) mimo členskou základnu naší organizace. CANTES o.s. je rozdělen do několika skupin, aby byla snadnější komunikace a poznatky kde a jak člen skupiny CANTES o.s. pracuje v canisterapii.
Jak je financována Vaše činnost? Dostáváte dotace od státu, úhrady od klientů, nebo to všechno stojí na dobré vůli terapeutů?
V počátku bylo vše na členech organizace. Protože sponzor pro tuto činnost je pohádka. Pokud sponzor nemá z podporované činnosti alespoň reklamu, tak to je pro něho zbytečný výdaj. Bohužel naše činnost se provádí v uzavřených prostorách a není na ní vidět. Později když se požadavek o podporu mohl podložit výsledky, tak následovala částečně pomoc od úřadů a zbytek, ten větší byl zase na členech organizace. Těžko se může chtít od zařízení kde canisterapii vykonáváme, aby výkony hradily. Také jsou zkušenosti, že se změní priority a klient se dostává za hodnotu peněz. Záleží na skupinách jak dávají o své práci vědět a jak se prosazují. Je pravda, že to zase na sponzory nemá vliv, ale již se dá více zajistit od úřadů – grantů a dalších příspěvků. Mohu dát příklad ze skupiny CANTES o.s. Polička, kterou jsem dříve vedl. Navštěvování sponzorů bylo značně ponižující. „Žebrák“, který pokorně prosil o almužnu, ale ne pro sebe, ale klienty, se setkával s pohrdavým úsměškem a bez výsledků. Snaha vyvarovat se pohrdání jsme přešli na písemné žádosti doložené brožurkami a letáky o činnosti. Výsledek, náklady velké a zisk žádný. Práci jsme „prodávali“ v žádostech na úřady. Začalo to několika tisíci za rok. Další práce, články do novin, rozhlasu i televize zvýšila naší cenu a v roce 2008 dostala skupina Polička téměř 100 000,-Kč. Takto to vypadá na dost velkou sumu, ale stačí si spočítat ceny pomůcek které se pohybují v desítkách tisíc pro jeden tým a Polička měla přes 50 týmů. Nejedná se pouze o pomůcky, ale o dopravu a další vzdělávání členů. Záleží na skupinách jak se dokáži prosadit a finance získat. Jistě Pardubický kraj nebude dávat finance na činnost canisterapeutickým týmům, které neprovádí výkony v rámci jeho regionu. Tak se musí každá skupina starat o své členy.
Lidé mají canisterapii v podvědomí jako něco, kde psi pomáhají lidem, řekněte nám jak právě canisterapeutičtí psi lidem pomáhají a kde všude Vaše sdružení jejich prostřednictvím působí?
Bohužel stále jsou lidé, kteří nás považují za šarlatány a každý neúspěch těmto lidem nahrává. Také někteří lékaři neuznávají tuto terapii. Snad proto, že tam, kde si sami nedokáži poradit, má tuto možnost pes nebo i jiné zvíře. Canisterapie je část zooterapie. Podle mne kdo říká, že canisterapie léčí tak většinou nemluví pravdu. Naše práce se snaží zlepšit život klientů. Je hloupost, že by se pomoci canisterapie vyléčilo mentální postižení klienta, nebo po úrazu páteře a následném ochrnutí postiženého canisterapie vyléčí. Pes může působit na psychiku klienta a tak mu dávat pocit, že dokáže víc. Je to vidět na klientech o kterých se předem ví, že nejsou schopní provést určitý výkon a za přítomnosti a působení psa to dokáži. Často se s tím setkáváme ve školách s postiženými dětmi. Značný vliv má pes na seniory, zvláště na ty, kteří se po umístění do zařízení pro seniory uzavřou do sebe a dokáži být zlí a jinou komunikaci neznají. Pes i když to trvá dlouho dokáže působit na tyto seniory a „navrátí je do života“. Tato skupina klientů je pro canisterapii značně náročná, ale výsledky jsou trvalé. Popisovat činnost canisterapie pro různé skupiny klientů je na knihu. Jistě je jiná činnost v kojeneckých ústavech proti hospicům. Práce v dětských domovech, kde jsou děti a mládež s postižením spíše sociálním. Něco jiného je v mateřských školkách. Zde bych doporučoval propojit běžné mateřské školky se speciálními, aby děti poznaly, že i s postižením jsou děti. Proč by si zdravé dítě nemohlo zkusit chvíli život na invalidním vozíku. Proč by se nemohlo zdravému dítěti lehce znemožnit pohyb, třeba zafixováním nohy. Děti i větší by mohly poznat jak je druhému, když zná jen pohyb plazení po zemi. Tak se dají smazávat rozdíly. Pes zde působí jako motivační činitel a nenásilně přivádí klienty k výkonům. Kde naše týmy provádějí činnost. Všude tam, kde je canisterapii potřeba a je jedno zda u zdravých jako různě postižených. Největšími nepřáteli canisterapie jsou lidé. Jednou jsem šel v rámci canisterapie s postiženými dětmi a se psem po městě. Dvě učitelky se staraly o děti v přední části a já se psem, kterého vedlo dítě jsme skupinku uzavírali. Stály tam dvě ženy středního věku a slyšel jsem slova „bláznivá škola jde“. Chtěl jsem za touto ženou jít a něco ji říci. Jistě by to vyvolalo nepříjemnou situaci. Zarazilo mně to, že žena nositelka života má taková vyjádření. Na závěr přidám tři příběhy z několika set. Jistě se nedá zapomínat na canisterapii v rodinách
Jak byste charakterizoval ideálního canisterapeutického psa?
Pes musí být pevné povah, protože se může setkat i s bolesti od klientů. Musí mít rád lidi a milovat svého pána. Měl by alespoň tolerovat ostatní zvířata. Nesmí být bázlivý (velká bázlivost vyvolává agresivitu) a nesmí mít agresivní povahu. Také by jsme měli vybírat skupiny klientů podle psa. Můžeme sice psa donutit, aby pracoval ve skupině, která mu po stránce jeho potřeb nevyhovuje. Pes klidný a třeba již starší se raději vyhne práci s dětmi kde je hluk a pohyb. Jiný pes je právě pro tuto skupinu jako dělaný. Nesnažme se psa „lámat“ sice požadované výkony udělá, ale chybí radost z práce. Jiný pes má raději klid a mazlení u seniorů, LDN a podobně. Já jsem chodil dělat canisterapii na pět míst a to od školky, přes stacionář, SpŠ po kombinované postižení žen a mužů. Pes i já jsme již ke konci staří a naše pohyblivost tomu odpovídala. Pes měl rád děti, ale museli jsme dělat častěji přestávky, aby si pes odpočinul. V té době provádíme jemnou motoriku jako česání a kartáčování. Také pokládání dětí hlavou na psa. Jindy se děti dostávaly ke psů (byl na druhé straně místnosti), že pod vedením učitelky představovaly zvířátka a poskoky a podobně se dostaly ke psovi, kde jej odměnily za čekání pamlskem a pomazlením. Bohužel máme stále velký nedostatek opravdových a zodpovědných zájemců canisterapii vykonávat.
Jsou nějaká plemena nebo váhové kategorie psů vhodnější k tomuto účelu než jiná?
Zde je odpověď velmi těžká. Velikost a váha psa je podle výkonů které má dělat. Zase příklad: Psovodkyně a její labradorka začaly provádět canisterapii u mentálně postižených mužů. Zde se setkáváme s určitou agresivitou, kdy klienti chtějí předvádět svoji sílu. Kopnutí do psa udeření psovoda, nestačí vždy zabránit ani odborný personál, který musí při canisterapii ve všech skupinách klientů být. Bylo nutno vyměnit canisterapeutický tým. Moje téměř 2m a 115 kg postava a můj NO s 48 kg jsme budili určitý respekt. Je pravda, že jsme vždy neochránili psa, ale právě zde je nutná pevná povaha, aby se pes nebál a z toho se nestal agresivní a nebo aby nepříjemný pocit nevyvolal hned agresivitu. Již po dvou měsících nikdo psa nenapadal a i snaha ublížit psovodovi byla mimořádnosti. Těžko budeme dávat seniorům do klína velkého a těžkého psa. Pro polohování přes kolení jamky a nebo přiléhávání se hodí větší psi. Větší psi se hodí i do dětských domovů a diagnostických ústavů. Do Speciálních škol je dobře nasazovat do třídy více psů a to co do velikosti, tak i barvy. Bázlivost u postižených dětí je větší a tak dáváme možnost, aby si dítě psa vybralo. Postupem od malého světlého se dostávají k velkým psům.
Máte přehled kolik canisterapeutických psů v České republice působí?
Naprosto nemožná odpověď. Je dost organizací co provádí canisterapeutické zkoušky bez další evidence. Některá organizace neví přesně kolik členů momentálně má. CANTES o.s. má v nynější době 83 aktivních členů.
Mohl byste nám popsat průběh canisterapeutické návštěvy u klientů?
Vezmu takový průměr a to stacionář. Je zde 12 klientů a dva canisterapeutické týmy. Nejdříve se klienti psům postarají o vodu, pomazlí se s pejsky a zaměříme se na jemnou a hrubou motoriku. Tak jak bylo popisováno s obojky a vodítky. Také zde se při tom určují barvy. Česání a kartáčování psa. Dotyková stimulace. Vyjmenují části těla a dotýkají se jich. Mezi hrubou motoriku se řadí podlézání psa a následně překračování. Zábavná část je „granulování“ kde se položí jeden i více klientů na záda a další na ležící pokládá pamlsky. U těch odvážných se dá pamlsek na čelo nebo ústa. Také jsou pamlsky v zavřených pěstí. Potom se posílá pes, který pamlsky vyhledá a sežere. Z uzavřených pěstí se snaží čumákem a jazykem pěst otevřít a získat pamlsek. Často se setkáváme s nedostatečnou verbální komunikaci i když se jedná o osoby kolem 25ti let. Zde přichází jeden klient po druhém a musí se psovi hlasitě představit. Dbá se na hlasitost a srozumitelnost. Pes štěknutím poděkuje. Dále jedna část klientů se střídá s pokládáním hlavy na ležícího psa a druhá část se střídá ve vedení psa na vodítku po chodbách zařízení a zastaví se ve druhé části budovy u seniorů. Snaží se zřetelně dávat základní povely psovi. Klienti se vystřídají a přechází se na výuku počítání a barvy pomoci didaktických pomůcek. Také si povídáme o psech, jejich stavby těla. Objímáním a hlazením se navazuje citová vazba a pocit bezpečí. Vedení stacionáře si určuje na co se zaměřit při canisterapii a opět při výkonech jsou přítomni tři odborní pracovníci zařízení. Jak je vidět, tak taková návštěva je programem přeplněná. Na závěr se rozloučíme a psi zaštěkají.
Vím, že při canisterapii se kromě působení pejsků používají různé jiné pomůcky. Mohl byste nám je v krátkosti popsat?
Vodítka a obojky různých barev, různá přetahovadla, kde si klient upevňuje rovnováhu i svaly. Pes tuto část provádí rád, pokud je aportér. Používáme didaktické pomůcky, překážkové dráhy i tunely na prolézání psů i klientů. Pro polohování se používají relaxační vaky, hady a podkovy. Pro uklidňování hyperaktivních klientů fixační sedáky, zátěžové přikrývky a vesty. Právě pomůcky pro polohování stojí až 10 000,- Kč ostatní pomůcky od několika set korun až po několik tisíc.
Co Vás osobně na této práci těší?
Každá i malá změna k lepšímu. Psychické i tělesné zlepšování klientů. Tak vliv canisterapie na personál, zvláště tam kde dochází k „Vyhoření“. Radost ze psů, odstraňování apatie a ohodnocení výsledků od odborných pracovníků a také i připomínky a návrhy pro další a zlepšenou práci.
Co by měl udělat člověk, kterého canisterapie zajímá, má vhodného pejska a chtěl by se s ním této činnosti věnovat?
Nejdříve se seznámit co canisterapie vyžaduje a zda má na tuto činnost dostatek času a dobré zázemí. Canisterapie je náročná činnost jak na čas tak i na finance. Bez dobrého zázemí nemá význam začínat. Tam kde se dříve canisterapeuti věnoval více rodině a nebo blízké osobě, tak může po několika měsících docházet k problémům a to se přenáší na klienty a může to končit zrušením canisterapie a to působí velmi negativně na klienty. Také by si nový zájemce měl vše prodiskutovat s aktivním canisterapeutem. Dále se zaměřit na činnost v některé canisterapeutické organizaci a ne dělat „volného“ canisterapeuta a ještě za peníze.
Mluvili jsme o vlastnostech psa, co ale obnáší canisterapie pro psovoda, na co by se měl člověk připravit, když chce začít s canisterapií?
Canisterapie není na léčení mindráků psovoda. Nelze činnost brát pro svoje zviditelnění. Nelze to brát jen pro svoje potěšení jako sport a jiné zábavy. Canisterapie je náročná a odborná činnost kde nejsou tleskající diváci. O Vás se mnoho neví a musíte vše dělat s láskou k těm co canisterapii potřebují. Canisterapeut musí být ČLOVĚKEM s velkým „Č“. Dokázat překonávat překážky a to ne pro zábavu, ale pro pomáhání těm potřebným. Canisterapii neděláme zadarmo. Naše odměna jsou rozzářené oči, usměv a vyjádření radosti klientů. Různá zlepšení umožňující snadnější život postiženým. Návrat do života seniorům a usnadněný odchod ze života v hospicích. Canisterapie má vliv na mnoho skupin klientů. Bohužel opravdových lidí ochotných se věnovat pomoci canisterapie těm potřebným je stále nedostatek. Jistě se setkáváme i s těmi co svůj nezájem schovávají za větu “můj pes na to není“. Tam kde se „zájemce“ zeptá CO ZA TO, tak zde není záruka poctivé práce.
Zde jsou slíbené příběhy.
Tři případy z mnoha
První příběh:
Žena ve věku přes 85 let je umístěná do jednoho zařízení. Pocit odložení nechává na ženě psychické následky. Nekomunikuje s personálem, ani s ostatními klienty. Na oddělení je nasazen canisterapeutický tým. Po určité době dochází u staré paní ke změně. První komunikace je se psem a později i s okolím. Lepší se psychika, úsměvy a ozývá se ještě dušený smích až do doby, kdy se dostavil syn a canisterapii pro svou matku zakázal. Vyjádřil se, že je dost bohatý (hotel na horách), aby matce zajistil nadstandardního logopeda. Stačilo to, aby se psychicky vracela do dřívějších dob a snad ještě více postižená. Ostatní se zúčastňovali canisterapie a stará žena plakala na posteli. Kde pes pomáhal, člověk chlubící se bohatstvím nadčlověka vše ničí. Možná, že by stará žena tak netrpěla, kdyby na oddělení nepřišla canisterapie. Možná, že by bylo ženě dobře, kdyby její syn byl ČLOVĚKEM a vážil si více matky jak svého bohatství. Tento pravdivý příběh mohl přinášet úsměvy a dobrou pohodu, kdyby nezasáhly špatné lidské vlastnosti.
Druhý příběh.
Muž středního věku jede autem a ze zadu na něj najíždí další auto. Výsledek havárie je těžké zranění řidiče prvního vozu. Po útrapách je muž celoživotně upoután na invalidní vozík. Ztráta zdraví, kamarádů a přátel se odráží na psychice muže. Jeho chování ke zdravotnímu personálu i rodině se dá nazvat jako zlé a kruté. Nenávidí svět a co cítí nejde ven. Odmítá rehabilitaci a zužuje rodinu. Také zde je nasazen canisterapeutický tým. Pes nemá vlastnosti člověka a trpělivě čeká, až klient přestává odmítat psa. Neuráží se za projevený nesouhlas a nadávky směrované ke psu a okolí. Dochází k „lámání chleba“, pes vítězí a klient začíná mít o něj zájem. Otáčí za psem hlavu. Tento pohyb odmítal dělat i rehabilitačnímu pracovníkovi. Později si psa pohladil a nechal ruce na psovi. Projevil-li nezájem o psa, tak ten si lehl vedle vozíku a čekal na další zájem klienta. Doby, kdy je zájem o psa se prodlužují. Chování k rodině se lepší. Pes navrací to co od člověka nebyl schopen přijmout. Komunikaci, určité uvolnění a zlepšení psychiky. Pes nedokáže zázraky a tak tohoto muže nemůže uzdravit z tělesného postižení. Snad tím, že pomáhá uvolňovat křečovité stavy ruky. Jistě však pomáhá dále ve zlepšování psychiky muže a tím pomáhá celé rodině. Také zde se objeví úsměv muže, kterému se však radost ze života bude ještě dlouho vracet. Rodina však již žije a nešetří úsměvy. Bez problémů a obavy ošetřují manžela – otce.
Třetí příběh.
Dívka 18 let – DMO kvadruparelická forma, mentální retardace. Leží, nanejvýše se překulí na bok. Jemná motorika pro spastické stavy žádná, vydává slabé hrdelní zvuky. Počátky canisterapie je nejistá. Nyní projevuje radost a nahlas se směje. Provádí se „polohování“ určitá forma canisterapie. Dochází k uvolňování horních i dolních končetin od spastických stavů, ale jen na krátkou dobu. Výrazně se prokrvují dolní končetiny. Teplota měřená v podkolení jamce (místo přenosu energie) se zpočátku zvyšuje jen o několik desetin °C (před canisterapii pouze kolem 30°C). Dívka je veselá a má dobrou náladu po zbytek dne. Toto je část hodnocení, které supervizorka vypracovává po půl roce individuálně na každého klienta a doplní grafem. (Supervizor je vybrán vedením ústavu, školy či dalších zařízení. )
Nynější výsledky po 18ti měsících jsou mnohem výraznější. Teplota měřená na více místech. Chodidla a ruce mají neuvěřitelných 24-25 °C po půl hodině se teplota celého těla zvyšuje kolem 37°C. Pouze chodidla kolem 32°C a hlava 36,4. Psychika je vyjádřena v pohodovém chování dívky, úsměvem a pobrukováním.
Tři různé případy a při dobré práci celého týmu (pracovníci zařízení a canisterapeutický tým) dochází k dobrým výsledkům. Jindy zásah člověka (první příklad) veškerou námahu a snahu zničí. Také zde mohl být úsměv stálý a radost ze života. Značně kladný vliv má pes na personál. Tam kde dochází k psychickému stavu vyhoření, kdy ošetřující personál přes svou snahu vidí a cítí svoji bezmocnost. Nyní přichází pes a se změnou se vrací personálu úsměv do tváří. Canisterapie má značný vliv na své okolí.
Dokáže se nad těmito případy zamyslet zdravý člověk. Nemoc nebo úraz si nevybírá mezi bohatými a chudými lidmi. Teprve potom se ukáže jak pes pomáhá i když postižený neměl psy rád. Pes nahrazuje to co člověk jen těžko dokáže poskytnout.Člověk, který zapomněl co je to radost, úsměv a smích velice trpí.
